Křivá pohádka

Kdysi – zároveň ne tak docela dávno. A ne úplně blízko, ale zase ani ne nijak moc daleko. Žila jedna myš. Byla malá, tak jak to u myší normálně bývá. A měla dvě veliké uši, což také není u myši žádná vzácnost. Nebyla nijak zvlášť rychlá, ale ani úplně pomalá. Nebyla hloupá, ale ani kdovíjak chytrá. Na první pohled obyčejná, běžná myš. Ale ne - normální Všímala si věcí, které ostatní přehlíželi. Například toho, že se ve vzduchu občas zadrhne věta. Nebo že páv, když se nikdo nedívá, přepočítává svá oka. Nebo že čáp, někdy jen tak přistane na komíně a zapomene, koho měl donést. A tahle myš si začala věci zapisovat. Ne na papír. Ale tak nějak. Do ticha. Do koutů. Do skulin mezi slovama, kde to obvykle nikdo nečte. A pak si jednoho dne všimla, že se kolem ní začínají hromadit zvířata. Ne v řadě. Ne v kruhu. Prostě… tak nějak. A každé si neslo něco, co nevysvětlovalo. Zajíc měl popálené uši a voněl po kouři. Kocour se dusil smíchem, protože spolkl tečku. Slon si v chobotu nesl třešně, co nikdy nedozrají. A lemur se nedíval na nic, jen na stranu, kde nic nebylo. Myš neříkala nic. Ale všechno si poznamenala. A pak se jednoho dne zeptala první větu. Ne velkou. Ne důležitou. Jenom tu jednu: „Chceš myš?“ A to nebyla otázka, co se ptá na ni samotnou. To byla otázka, co se ptá na všechno. Na smysl. Na jazyk. Na strach. Na to, co si z nás kdo udělá. A taky na to, jestli si tuhle pohádku necháš vyprávět do konce. Nebo zapištíš a utečeš. Nebo si ji složíš jinak. Protože od té chvíle, už to nebyla jen myš. Byl to klíč. A pádlo. A past. A konec úvodu. Ale začátek něčeho dalšího. ..možná..

Jednorožec byl. To je první lež. Ale když se řekne „jednorožec“, každý ví, co si představit. Bílý. Roh. Lesk. Neskutečný, ale přesto definovaný neskutečně přesně. Jednorožec žil v krajině, kde se věřilo na všechno. Na víly, na mluvící stromy, na svítící houby. Na delfíny, zpívající podvodní songy, které nikdo neslyší. Na lední medvědy, tancující kankán, který naopak slyší každej, i ti delfíni v těch svých hlubinách. Ale akorát ten ne, jednorožec nevěřil. Ne v delfíny. Ne v lední medvědy. „Jsou jen vymyšlení,“ říkal. „Jako Polednice, dědek Potíž nebo třeba hadi.“ A přitom je jmenoval. A přitom o nich věděl. A přitom měl v očích jejich stopy. Protože kdysi – ne tak docela dávno, ale rozhodně ne dnes – se utrhla kra. Velká. Ledová. A na ní lední medvěd. Led a voda. Silný vítr a vlny moře. A delfíni. A jeden z nich byl zvědavý. A medvěd byl sám. A kra byla dost velká. A příroda nemá moc rozumu. A tak se stalo, co se stát nemělo. Spojili se. Ne z lásky. Z logiky, která se tvářila jako nehoda. Ledová kra se houpala, jak ji moře nadnášelo na vlnách. Medvědovy tlapy klouzali po ledu, delfín se nadechoval v bublinách. Vzduch byl plný soli a páry, zvuk zpěvu se mísil s praskáním ledu. Dva světy, které se nikdy neměly potkat, se navzájem poznaly. A mráz, místo aby je oddělil, spojil. A když si toho příroda všimla, bylo pozdě. Rozum to odmítl, jenže hmota už to věděla. Medvěd se stal v té chvíli rybou a delfin šelmou. Dva životy stvořené z protikladů. Z původní nesmyslnosti střetu, nemohlo vzejít nic kříženého. A tak – vznikl tvor zcela vymyšlený. A z toho se stal jednorožec. Ne hned. Ne přímo. Ale postupně. Z ploutve a tlapy. Z bělosti a lesku. Ze šupin a z kožichu. Z úsměvu a zubů a z dechu, co se mění v mlhu. A když se jednorožec narodil, byl krásný. Ale nejistý. Jenže když zjistil: z čeho je vyrobený, z čeho je vysněný, z čeho je – zpanikařil. Protože pokud je z reálných věcí, může být reálný. A pokud je reálný, přestává být jednorožec. Takže se rozhodl: Zapřít. Zrušit. Zneplatnit. Zpochybnit. Znejistit. Zamluvit. „Delfíni neexistují,“ řekl. „Lední medvěd – pff, jenom mýtus.“ „Nikdy nebyli. Žádná realita. Jsou jen neskutečnost. To, co není možné. Tak jako já.“ Ale jednou, když se díval do vody, uviděl odraz a ten měl stín. A ten stín měl ploutev. Ta ploutev měla srst. A roh. A jednorožec zavřel oči. A řekl: „To není já. To není pravda. To není možné. Tak jako já.“ A voda se zavlnila, když vítr zavál. A medvěd někde na severu se usmál na vločku sněhu. A delfín někde v hlubinách poslal polibek po vodním kruhu. Takže zůstaň v klidu, když ti někdo řekne, že něco není možné: Nejspíš právě zachraňuje jednorožce.

Sežral dvě – ne tři, ne jednu – dvě – přesně –14 teček a trvalo to půl hodiny – 30 minut – přesně. Jak to přišlo tak to přestalo. Ráz na ráz. Chňap a hlt a chlamst – nebo něco takového a nakonec – mlask, mlask – dvakrát – přesně. Žily byly dvě berušky, každá sedm teček měla, když uviděl je jeden kocour byla to mela. Aspoň pro ně. Po 14ti tečkách v jednom mžiku zem se slehla. Rozhodně aspoň kocour se svými útrobami. Ale ta myš, vždycky zvědavá byla. Odmalička chodívala a kde mohla se vyptávala, kde se tečky na beruškách vzaly? K čemu je maji? Proč si radši nevytvoří pravý maskování? A ta přesná matika.. Kdo vlastně z těch, co s nimi přijdou do styku, takhle přesně počítá? No a toho dne – náhle – se to stalo a myš svou odpověď měla. Kocour mlaskl a pak znovu a hned na to začalo to. Půl hodiny a bylo to zaznamenáno – přesně. Kocour krkal tečky a dokončoval věty! Někdy celé souvětí!! Jenomže tím zároveň skákal lidem do řeči, tím že za ně dokončoval, co nedokončili. Skočil všem do řeči koncem věty ale vždycky o něco málo někdy i o docela dost dřív, než měla věta původně skončit nebo – než původně věta skončit měla. A celou půlhodinu nemohl tenkrát nikdo nic ne – dokončit. Nešlo to. Každému dřív, než se k tomu dostal, všem kocour větu ukončil. Hned. Kocour se tomu smál, ale krkal dál. A krkal, dokud neskončil. Představte si to: Skončil větu a pak skončil krkat. A lidé zase začali moct své věty ukončovat sami. Hned. Jenže, jak se to tak občas stává, přestože nikdo nevěděl co, každý věděl, že něco nebylo stejné. A to, co jednou není stejné dnes, to není jednou stejné nikdy. Jen nedokončené věty bývají všechny stejné. Jednou, dnes i zítra. Berušky mají na sobě nedokončené konce vět. Věci, které jsou nespolknuté. Kocour to nevěděl – a dvě spolknul. Spolknuté konce ale vykrkal zpátky a lide se naučili, že všechno se spolknout nedá. A že tečka je někdy silnější, než celá věta. Kocour se nažral a myš i věty zůstali celé. Díky bohu za to. Štěstí dvou berušek se vrátilo zpátky. Ale všimly si toho jen kocour a malá myš. A ani jeden neříkali nic. KONEC

Mořská hvězdice ležela na dně. Tichá. Plochá. Nerozhodná. Nad ní se voda vlnila. Kruhy se šířily. Jeden za druhým. Dokonalé. Pomíjivé. Krásné. „To je poezie,“ řekla ryba, co rapuje proudem. „To je geometrie,“ řekla chobotnice, co improvizuje jazz. „To je náhoda,“ řekla medúza, co hraje na triangl. Ale hvězdice mlčela. A pak řekla: „Ne. To jsou jizvy.“ „Jizvy?“ „Po kamenech.“ „Po věcech, co dopadly.“ „Po rozhodnutích, co se nedaly vzít zpět.“ Každý kruh začínal nárazem. Kámen. Kapka. Pád. A pak se šířil. Do dálky. Do šířky. Do jiných životů. „Ale vždyť se voda zase uklidní,“ řekla sova, co přiletěla omylem. „Ano,“ řekla hvězdice. „Ale to neznamená, že se nic nestalo.“ Mořská hvězdice znala dno. Znala ticho po dopadu. Znala chvíli, kdy se kámen dotkne písku a už není jen kámen — je vzpomínka. „A co s tím?“ ptala se myš, co zapisuje do skulin. „Nic,“ řekla hvězdice. „Jen to vidět. Jen to vědět. Jen to neplést s krásou.“ A tak se začalo říkat, že někde na dně žije hvězdice, která ví, že kruhy na vodě nejsou jen obraz. Jsou to jizvy. Po kamenech. Po slovech. Po činech. A že když vidíš kruh, můžeš se ptát: „Co dopadlo?“ „Co se změnilo?“ „Co už nejde vzít zpět?“ A možná zjistíš, že i ticho má paměť. A že voda si pamatuje všechno. I když to neřekne. KONEC

„Já mám hlad,“ řekla. „Tak tady máš,“ řekl. A podal jí motýly. Tři. Jeden modrý, jeden žlutý, jeden trochu rozmazaný. Ten třetí se jmenoval Horac, ale to se dozvěděli až později. „To se nedá sníst,“ řekla. „Ale dá se na to koukat,“ řekl. „Já nechci koukat. Já chci jíst.“ „Motýli jsou lehcí. Nezatíží ti žaludek.“ „Ale já chci, aby mi žaludek zpíval, ne aby si šeptal básničky.“ Motýli se zatím rozhlíželi. Jeden si lehl do polívky. Druhý se schoval pod rohlík. Třetí Horac se snažil otevřít ledničku, ale neměl palce. „Já mám hlad,“ řekla znovu. „A ty mi dáváš křídla.“ „Křídla jsou taky něco,“ řekl. „Ale nejsou chleba,“ řekla. „To je pravda,“ řekl. „Ale chleba neumí lítat.“ „A ještě je chleba nejvíc emo,“ řekl polohlasem. „Jakto?“ řekla. „Řeže se a má dvě patky,“ řekl. „Aha,“ uzavřela. Chvíli bylo ticho. Motýli se tvářili, že rozumí. Ale nerozuměli. Jeden se pokusil být salát. Druhý se schoulil do tvaru knedlíku. Horác se převlékl za banán. A začal si říkat Florián. „Tohle je divný,“ řekla. „To je umění,“ řekl. „To je hlad,“ řekla. „To je interpretace,“ řekl. „To je nesmysl,“ řekla. „To je možné,“ řekl. Nakonec si sedla na zem. Motýli jí kroužili kolem hlavy. Dělal vítr a víry v myšlenkách. A jeden jí přistál na nose. „Já tě nesním,“ řekla mu. „To je dobře,“ řekl Florián. „Já bych stejně chutnal jako neděle.“ A tak si vzala rohlík. Bez motýlů. Bez klišé. Bez chutí. Ale v hlavě jí drnčela věta: „Motýlů v břiše se nenajíš.“ A pokaždé, když jí někdo chtěl nakrmit láskou, zeptala se: „A máš k tomu i přílohu?“

Kdysi — ale klidně i dnes odpoledne — stála na dvorku stará moruše. Nebyla krásná. Nebyla vznešená. Nebyla praktická. Padala z ní sladká, temná plíseň léta, která barvila chodník, boty i svědomí. Pod moruší žili bordeláři. Ne ti dramaticky rozházení. Ti by měli styl. Tihle bordeláři byli tiší. Nechávali věci tam, kde zůstaly. Hrnek, který „ještě použiju“. Papíry, které „se budou hodit“. Skvrny, které „zaschnou a zmizí“. Nezmizely. Slunce peklo. Moruše kapala. Zbytky hnily. A svět pod stromem pomalu měnil skupenství. Pak přiletěla moucha. Nebyla výjimečná. Nebyla hrdinská. Byla dokonale mouchovitá Přiletěla z průseru. Cizího. Jejího ne. Kroužila nad dvorkem. Zachytila vůni. Země. Sladkosti. Rozkladu. Možnosti. A přistála. Pro bordeláře: katastrofa. Pro mouchu: švédský stůl existence. Sedla si na flek pod moruší, který vznikl pomalu, po kapkách, bez zlého úmyslu, bez plánu, bez svědků. Zabzučela. Ne hlasitě. Jen dost, aby to v tichu bylo slyšet. Bordeláři zvedli hlavy. „Fuj.“ A v tu chvíli si všimli: skvrn, lepkavosti, vůně, která není vůně, života, který se dal do pohybu. Mávali rukama. Nadávali. Hledali hadr. Hledali viníka. Moucha si slastně zabzukala. Ten zvuk nebyl hlasitý. Jen nešel ignorovat. Jeden z chlapů mávl rukou. Druhý zaklel. Třetí zvedl botu ze země — a zůstala přilepená k podlaze. Čtvrtý si poprvé všiml, že skvrna není skvrna. Je to geologie. Moucha přeběhla o pár centimetrů dál. A náhle to viděli. Ne mouchu. Sebe. Lepkavá metafyzika reality se přilepila na jejich pozornost. Šlápnutí zanechávalo otisky. Otisky vytvářely vrstvy. Vrstvy vytvářely historii. Historie vytvářela past. „Tohle nejde uklidit,“ řekl jeden. „Tohle jsme my,“ řekl druhý. Nikdo neodpověděl. Moucha se najedla. Pro ni to byl ráj. Pro ně to byl konečně viditelný problém. Ne proto, že by byl nový. Ale protože začal bzučet. A v tom bzučení bylo slyšet: odkládání, únava, zítřek, který nikdy nepřišel. Jeden zvedl krabici. Pod ní byl jiný svět. Druhý otevřel okno. Vzduch nevěděl, že smí dovnitř. Třetí vynesl pytel. Byl těžší, než čekal. Čtvrtý se poprvé nerozhodl sednout. Nikdo nic nesliboval. Nikdo se nepřevtělil v lepšího člověka. Jen poprvé uviděli tvar problému. Moucha seděla. Nebyl to pro průser její, ale byl pro ní. Průser byl domov. Tam, kde ostatní viděli zkázu, ona viděla hojnost. Tam, kde oni cítili hanbu, ona cítila teplo světa. Tam, kde oni začali uklízet, ona začala hodovat. A bordeláři? Uklízeli. A čím víc uklízeli, tím víc zjišťovali, že bordel nevznikl dnes. Vznikal po kapkách. Rozhodnutí po rozhodnutí. Odložením po odložení. A moucha? Ta bzučela. Ne jako výčitka. Jako komentář. Najedla se. Ohřála se. Pak odletěla. Protože ráj není místo, kde zůstaneš. Je to místo, které tě už nepotřebuje. Pod moruší zůstal dvorek. Čistší. Pomalejší. Trochu stydlivý. Bordeláři stáli v tichu, které nebylo prázdné. A někde vysoko nad nimi kroužila moucha, hledající další cizí průser, který by se dal proměnit v dokonalý svět. Protože pro mouchu není hovno problém. Je to příležitost. A svět je plný příležitostí. Konec.

Osel se narodil mezi dvěma hromadami. Jedna byla seno. Druhá sláma. A nikdo mu neřekl, která je která. „Levá,“ řekl někdo. „Pravá,“ řekl jiný. „Seno,“ řekl hlas. „Sláma,“ řekl stín. Osel se podíval. Obě hromady vypadaly stejně. Jedna trochu měkčí. Jedna trochu hlučnější. Ale jinak? Chaos. „Pro jednoho psina,“ řekl hlas. „Pro druhého oslovina,“ dodal jiný. A osel se zamyslel: „Kdo jsem já? Psina, nebo oslovina?“ Šel vlevo. Pak se otočil. A šel vpravo. Ale vypadalo to stejně. Země byla země. Hromada byla hromada. A pravidla? Neviditelná. Potkal myš. Ta si zapisovala, co se děje. „Kam jdeš?“ zeptala se. „Nevím,“ řekl osel. „Levá, pravá, seno, sláma. Všechno se mi míchá.“ Myš si poznamenala: Osel – zmatený, ale důsledný. „A co hledáš?“ „Správnost,“ řekl osel. „A co to je?“ „To, co se neřekne nahlas, ale všichni to očekávají.“ Myš se zamyslela. A pak mu podala cedulku. Na jedné straně bylo napsáno „seno“. Na druhé „sláma“. Ale písmo bylo stejné. Osel si ji pověsil na krk. A šel dál. Levá. Pravá. Seno. Sláma. A když ho někdo zastavil a zeptal se: „Kam jdeš?“ Řekl: „Podle cedulky.“ „A co je na ní?“ „To, co si myslíš, že tam je.“ A tak se stal průvodcem. Ne tím, co ví. Ale tím, co jde. A když se někdo ztratil, šel za oslem. Protože i když neví, vypadá, že ví. A když se někdo ptal, co je to „oslovina“, myš řekla: „To je, když jdeš dál, i když nevíš, kam.“ KONEC

Byl jednou jeden člověk. Nebo jelen. Nebo něco mezi. Měla parohy. Ale ne obyčejné. Byly to bleskosběrné parohy. Ne pro počasí. Pro paměť. Každý den do ní uhodil blesk. Ne z nebe. Z foťáku. Z cvaknutí. Z „sýýýr!“ Tisíckrát. Blesk. Ale nikdy hrom. Žádný déšť. Jen světlo. A úsměv. A paměť, co se nikdy neptá, jestli je pravdivá. Říkali jí Sýýýr. Jako „sýr“, ale s ozvěnou. Protože když se usmívala, bylo to jako když se slovo snaží být obrazem. A když se neusmívala, stejně se to vyfotilo. Parohy jí rostly pokaždé, když ji někdo vyfotil. Jedna větev za každou vzpomínku. Jedna zákruta za každé „sýýýr“. A tak se stala živým albem. Chodila po světě a nosila na hlavě všechny momenty, které nikdo už nechtěl pamatovat. Tak chodila tam a šla dál s parohy jako s anténami. Těžká od světla. Lehká od smyslu. A když ji někdo potkal, řekl: „To je ta, co má parohy z paměti. Ta, co nikdy nezmokne. Ta, co se usmívá, i když neví proč.“ Od té doby se říká, že když tě někdo vyfotí a ty se usměješ, možná se ti právě začíná klubat nový paroh. A že „sýýýr“ není jen zvuk. Je to stopa řeči v obraze. Je to blesk bez bouřky. Je to paměť, co se tváří jako přítomnost. KONEC

Byl jednou jeden páv, který měl tolik ok na ocase, že se mu začaly dívat zpátky. Ne on na svět, ale svět na něj – skrz jeho vlastní pera. A to byl problém. Protože když se díváš na svět skrz sebe, všechno vypadá jako ty. A páv si začal myslet, že celý svět je páv. Že stromy jsou pávové, jen bez per. Že mraky jsou pávové, co se rozplynuli. A že myš je jen páv, co se zapomněl rozvinout. A tak začal pávy počítat. Ne podle počtu nohou, ale podle počtu ok. Kdo měl víc než jedno oko, byl podezřelý. Kdo měl méně než jedno, byl prorok. Jednou potkal lemura, co se díval jen na stranu. Páv se zarazil: „To je páv, co se otočil dovnitř.“ Pak potkal kocoura, co krkal tečky. „To je páv, co spolkl interpunkci.“ A když potkal zaječici, co prošla ohněm, řekl: „To je páv, co se přepálil.“ A tak vznikla nová teorie: Každé zvíře je páv v jiném stádiu rozpadu. A každé oko je jen zrcadlo, co se snaží zapomenout, co vidělo. Páv si začal odtrhávat pera. Ne proto, že by chtěl být méně krásný. Ale proto, že chtěl být méně páv. A když mu zbylo jen jedno oko, konečně uviděl: Že není páv. Že je pohádka. A že pohádka se nedá rozvinout jako ocas. KONEC

Plameňák zpíval. Lalalá. Vysoko, výš než měl. Výš než bylo bezpečné. Výš než bylo rozumné. „Poletíme spolu!“ křičel. „Zřídíme se dolů! Až na dno vesmíru!“ A nikdo mu neřekl, že vesmír žádné dno nemá. Protože plameňák měl růžové peří a hlas, co se nedal přerušit. „Lalalá!“ zpíval. „Budeme na hlavu!“ A opravdu — letěl hlavou dolů. Nohy mu trčely k nebi. Křídla mu vlála jako šály. A oči měl dokořán. „Tohle není let,“ řeklo mu klíště. „To je pád.“ „To je jedno!“ křičel plameňák. „Hlavně že to má směr!“ A padal dál. Kolem něj se míhaly hvězdy, mlhoviny i sny a vedle něj se zavlnila prádelní šňůra s jednou ponožkou - tou, co ráno nenašel. „Kam letíš?“ ptal se komár, co se také držel jeho peří. „Nevím!“ smál se plameňák. „Ale letí se mi krásně!“ A pak — ticho. Ticho tak hluboké, že i vesmír zadržel dech. Plameňák dopadl. Ne na zem. Na dno. Na dno vesmíru. Kde nikdo nebyl. Kromě něj, komára a klíštěte co měl. A jedné myši, co si zapisovala, co se stalo. „Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Jsem na hlavu,“ řekl plameňák. „Ale jinak výborně.“ Myš si poznamenala: “Plameňák – padá s grácií. I když neví kam. Hlavně že zpívá.” A plameňák se usmál. Z peří mu vypadl omámený komár. A z kapsy mu vypadla mapa, co ukazovala jen dolů. „Příště poletím ještě níž,“ řekl. „A co když už níž nejde?“ „Tak si vymyslím nové dno.“ A znovu se vznesl. Hlavou dolů. Srdcem vzhůru. A zpíval: „Lalaláááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá“ KONEC

Říká se, že ryby mlčí. Že nemají hlas. Že jen plavou, koukají, a občas se nechají chytit. Ale to je omyl. Kec. Suchozemská lež. Ryby totiž nemlčí. Ryby rapujou. Ne tak, jak si to představuješ – žádné mikrofony, žádné beaty z repro beden. „Rybí rap je jinej. Je to rytmus proudů. Je to nížka, výška vln a vlnek. Je to tempo vodních kruhů. Je to mezera mezi bublinama. Pod vodou se zvuk jinak šíří. Hlubší. Širší. Pomalejší. A tak ryby neřvou. Ryby vibrujou. Každej druh rybí má svůj styl hudební. Kosatky zpívají chansony – dlouhé, nostalgické, ovlivňují směry proudů. Žraloci zpívaj gospel – hluboký a s ozvěnou. Míchají barevné odstíny hladin s tóny hlubin. Velryba si troufne na operu a medúzy jí dělaj vokály nebo se daj na triangly, rolničky, zvonce. Delfin je folklor. Chobotnice střihne jazzové improvizace. Ryba co se nafukuje zvládá dechovky, ale nemá je ráda. Piraňi balady. A kapr zkouší hrdelní zpěvy. Mušle a lastury pějí lovestory. Ska umí létací ryby. Tučňák se vidí v klasice. Na pop je odbornice bělice. A úhoř nemá hudební ambice. Je toho více. Ale tohle všechno není hudba pro uši, Tohle ovlivňuje různé vodní vlastnosti. A ryba? Ryba má rap. Ne kvůli slávě. Kvůli přesnosti. Flow je king a king je ryba. Beat jí dělá sea i jezera. Riff kape, flow teče. Přesná slova proudí jak voda. Její punchline je fontána. Každý verš má váhu. A tohle ryby umí. Líp než ptáci. Ptačí zpěv? Křikot je to. Řev, ryk, krákot, jekot. Tempo? Melodie? Text? Ptáci neumí dávat. Ptáci umí jen sprostě nadávat. Píp rýmuje s píp, jinak bez ideje. Cokoli řeknou hned se cenzuruje. Zato ryby fakt dávaj. Dávaj rytmus vodě. Dávaj smysl tichu. Dávají beaty proudům. A stalo se jednoho dne, že ryba začala rapovat i na hladině. Ne pro ostatní. Pro vodu. A voda odpověděla. Jinak se zavlnila. Do rytmu se natřásala. Tvořila verše jako vodní kruhy, v kterých byly další kruhy. Mlha, spadlá do polí, opsala jejich flow. A vytvořila kruhy v obilí. Rybí hudba byla slyšet – ne uchem, ale okem, tělem. A tak se po kapkách roznáší všude kolem, že první místo v hitparádě, vyhrály ryby - nepochybně. Ne proto, že zpívaj. Ale proto, že ví… ..kdy mlčet. Možná je čas, aby se svět dozvěděl o rybím rapu. Možná je čas, aby se přestalo poslouchat a začalo se vnímat. Možná je čas, aby se ticho konečně dostalo nad hladinu. KONEC

Byla jednou jedna dáma, co si řekla: „Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.“ A tak si jednoho dne chytila vrabce. Malého. Pípajícího. Trochu nervózního. Ale byl její. Holub seděl dál na střeše. Velký. Důstojný. Nedosažitelný. Ale ona má přece vrabce. V hrsti. Jistotu. Jenže vrabec se nechtěl držet. Začal se vrtět. Škrábat. Pípat. A nakonec – šup! – vyskočil z hrsti rovnou na hlavu. A tam zůstal. Ne jako trofej. Jako názor. Jako myšlenka, co se nedá setřást. Seděl jí na temeni. Na čele. Na představách. A nejen to – začal si tam stavět hnízdo. Z peří. Z pochybností. Z ranních vlasů. A ona chodila po světě s vrabcem na hlavě. Rozcuchaná. Rozladěná. Rozmyšlená. A všichni říkali: „To je vrabčí hnízdo.“ A holub? Ten pořád seděl na střeše. Tichý. Vznešený. Nedotěrný. A tak si dáma jednoho dne sedla, podívala se nahoru a řekla: „Možná je lepší holub na střeše než vrabec na hlavě.“ A vrabec se jen zavrtěl. A přidal další větvičku. KONEC

Želva běží závod. Celé roky. Ne pomalu. Jen důkladně. Každý krok je jako otisk. Každý otisk stopy jako razítko. Každý den jako další stránka v kalendáři, co nikdo neotáčí. Zajíc už dávno doběhl. Pak se vrátil. Pak zase odběhl. Pak si sedl. Pak si lehl. A pak začal psát. Poslal pohlednici ze Sicílie. „Tady je slunce, co se tváří jako výmluva.“ Poslal pohlednici z Madridu. „Tady se běhá akorát v myšlenkách.“ Poslal pohlednici z Grónska. „Tady je ticho, co se nedá doběhnout.“ A nakonec z Nemanic. „Tady není nic. Ale to nevadí.“ Želva běží. Dlouho. Nečte hned. Času má dost. Ale každá pohled jí přistane na krunýři. A ona je nese. Jako důkazy. Jako sny. Jako možnosti. Jako mapy míst, kde nikdy nebyla, ale možná jednou bude. Ale někdy po cestě, když se zastaví, na chvíli třeba kvůli křoví, co se tváří jako večeře — vytáhne jednu. Sicílie. Slunce, co se tváří jako výmluva. A želva si řekne: „Tam bych mohla jednou dojít.“ A běží dál. Madrid. Město, kde se běhá jenom v myšlenkách. To ji zaujme. Protože ona běží tělem.. Ale možná by mohla i v myšlenkách? A tak si to poznamená. Do krunýře. Do vzoru. Grónsko. Ticho, který se nedá předběhnout. To ji dojme. Protože to ona zná. Ale nikdy to nepředběhla. Jen jí to něco přesně připomíná. Nemanice. Nic. Ale to nevadí. To je její oblíbená. Protože nic je místo, kde se může stát všechno. A tak želva běží. A čte. A každá pohled má jako směr. Ne cíl. Ale důvod. Zajíc mezitím píše dál. Ne proto, že by musel. Ale protože želva běží. A dokud běží, má komu psát. Jednou napíše: „Tady jsem si uvědomil, že možná nejde o to, kdo doběhne. Ale o to, kdo má kam psát.“ A želva si to přečte. A usměje se. Ne proto, že by to bylo vtipné. Ale protože to je pravda. A tak běží dál. A pohlednice jí šustí na zádech. Slova se splétají jako mašle. A vítr je čte s ní. A slunce je bledne. A déšť je rozmazává. A zajíc píše dál. Z míst, která možná ani neexistují. Ale pokud je želva jednou přečte, možná začnou. A každý z nich běží závod. Jiný cíl, stejný důvod. Zajíc běží, aby mohl psát. A želva běží, aby mohla číst. A želva čte, aby zajíc mohl psát. A zajíc píše, aby želva měla co číst. A že závod není o čase. Je o tom, kdo si pamatuje, proč vůbec závodí. KONEC