Byl jednou jeden páv, který měl tolik ok na ocase, že se mu začaly dívat zpátky.
Ne on na svět, ale svět na něj – skrz jeho vlastní pera.
A to byl problém.
Protože když se díváš na svět skrz sebe, všechno vypadá jako ty.
A páv si začal myslet, že celý svět je páv.
Že stromy jsou pávové, jen bez per.
Že mraky jsou pávové, co se rozplynuli.
A že myš je jen páv, co se zapomněl rozvinout.
A tak začal pávy počítat.
Ne podle počtu nohou, ale podle počtu ok.
Kdo měl víc než jedno oko, byl podezřelý.
Kdo měl méně než jedno, byl prorok.
Jednou potkal lemura, co se díval jen na stranu.
Páv se zarazil: „To je páv, co se otočil dovnitř.“
Pak potkal kocoura, co krkal tečky.
„To je páv, co spolkl interpunkci.“
A když potkal zaječici, co prošla ohněm, řekl:
„To je páv, co se přepálil.“
A tak vznikla nová teorie:
Každé zvíře je páv v jiném stádiu rozpadu.
A každé oko je jen zrcadlo, co se snaží zapomenout, co vidělo.
Páv si začal odtrhávat pera.
Ne proto, že by chtěl být méně krásný.
Ale proto, že chtěl být méně páv.
A když mu zbylo jen jedno oko, konečně uviděl:
Že není páv.
Že je pohádka.
A že pohádka se nedá rozvinout jako ocas.
KONEC