Plameňák zpíval.
Lalalá.
Vysoko,
výš než měl.
Výš než bylo bezpečné.
Výš než bylo rozumné.
„Poletíme spolu!“ křičel.
„Zřídíme se dolů!
Až na dno vesmíru!“
A nikdo mu neřekl,
že vesmír žádné dno nemá.
Protože plameňák měl růžové peří
a hlas, co se nedal přerušit.
„Lalalá!“ zpíval.
„Budeme na hlavu!“
A opravdu — letěl hlavou dolů.
Nohy mu trčely k nebi.
Křídla mu vlála jako šály.
A oči měl dokořán.
„Tohle není let,“ řeklo mu klíště.
„To je pád.“
„To je jedno!“ křičel plameňák.
„Hlavně že to má směr!“
A padal dál.
Kolem něj se míhaly hvězdy, mlhoviny i sny a vedle něj se zavlnila prádelní šňůra s jednou ponožkou - tou, co ráno nenašel.
„Kam letíš?“ ptal se komár, co se také držel jeho peří.
„Nevím!“ smál se plameňák.
„Ale letí se mi krásně!“
A pak — ticho.
Ticho tak hluboké,
že i vesmír zadržel dech.
Plameňák dopadl.
Ne na zem.
Na dno.
Na dno vesmíru.
Kde nikdo nebyl.
Kromě něj,
komára
a klíštěte co měl.
A jedné myši,
která si zapisovala,
co se stalo.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se.
„Jsem na hlavu,“ řekl plameňák.
„Ale jinak výborně.“
Myš si poznamenala:
“Plameňák – padá s grácií.
I když neví kam.
Hlavně že zpívá.”
A plameňák se usmál.
Z peří mu vypadl omámený komár.
A z kapsy mu vypadla mapa,
co ukazovala jen dolů.
„Příště poletím ještě níž,“ řekl.
„A co když už níž nejde?“
„Tak si vymyslím nové dno.“
A znovu se vznesl.
Hlavou dolů.
Srdcem vzhůru.
A zpíval:
„Lalaláááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá“
KONEC